Řím nebyl tím nejlepším, co nám Itálie nabídla

Kam jsou levné letenky, tam letíme

S cestováním po Evropě to máme trochu jinak. Nemáme žádný seznam zemí a měst, který bychom postupně odškrtávali. Neřešíme, jestli bychom měli nejdřív navštívit Paříž, potom Barcelonu a nakonec Řím.

Prostě se podíváme, kam jsou zrovna levné letenky. A když nás něco zaujme, letíme.

Někdy se trefíme do destinace, kterou už dlouho chceme navštívit. Jindy skončíme na místě, o kterém bychom za normálních okolností možná ani neuvažovali.

Přesně takhle jsem se před rokem dostal do Estonska.

Byl to dárek k narozeninám a kam vlastně letíme, jsem se dozvěděl až na letišti. Přiznávám, že Estonsko nebylo zemí, o které bych předtím nějak zvlášť snil. O to příjemnější překvapení mě čekalo.

Nakonec mě tahle pobaltská země opravdu zaujala. A díky trajektu jsme si během pobytu stihli odskočit dokonce i na půldenní návštěvu finských Helsinek.

Právě proto mám náš způsob cestování rád.

Když nemáte pevně stanovený seznam, můžete objevit místa, která by vás jinak ani nenapadla.

Tentokrát padla volba na Itálii.

Konkrétně na Řím.

Jenže jak se ukázalo, právě Řím nakonec nebyl tím, co mě z celé dovolené oslovilo nejvíc.

Ciampino místo centra Říma

Na cestu jsme tentokrát nevyrazili jen ve dvou-třech. Společnost nám dělala také maminka přítelkyně.

Ubytování jsme měli v Ciampinu, městě nedaleko římského letiště.

Z praktického hlediska to byla dobrá volba. Blízko letiště a zároveň vlakového nádraží, odkud jsme se přímým spojem dostali do Říma přibližně za patnáct minut.

Nemuseli jsme řešit ubytování přímo v turistickém centru ani se každý den složitě přesouvat přes celé město.

Původně jsme měli v plánu věnovat Římu více času. První dva dny jsme proto využívali vlak a procházeli město pěšky.

Jenže už během druhého dne jsme začali mít pocit, že jsme viděli všechno, kvůli čemu jsme vlastně přijeli.

A představa dalších dní mezi davy turistů nás příliš nelákala.

Řím mě vlastně nezaujal

Možná to bude znít zvláštně, ale Řím mě jako celek příliš neoslovil.

Jsem rád, že jsem ho navštívil. Jsem rád, že jsem viděl jeho slavné památky. Ale rozhodně to není místo, o kterém bych si po návratu říkal, že se tam musím co nejdříve vrátit.

Možná za to může právě jeho popularita.

Řím je hlavní město, kam se po celý rok sjíždějí obrovské počty turistů. A na těch nejznámějších místech je to opravdu znát.

Fontána di Trevi nebo Španělské schody jsou bezpochyby krásné. Jenže proplétat se úzkými uličkami mezi lidmi, kteří všichni míří na stejné místo kvůli stejné fotografii, není úplně můj šálek kávy.

Často máte pocit, že se nepohybujete městem, ale proudem turistů.

Někdo zastaví uprostřed cesty, další si pořizuje selfie, jiný čeká, až mu ze záběru zmizí ostatní návštěvníci.

A vy se jen snažíte projít.

Naštěstí existuje způsob, jak si některá slavná místa užít v relativním klidu.

Přivstat si.

Brzy ráno může být atmosféra úplně jiná. U Fontány di Trevi navíc probíhá pravidelná údržba a vybírání mincí, takže se vyplatí předem zjistit aktuální režim přístupu.

Pokud vám záleží na fotografiích bez davů, ranní hodiny jsou rozhodně lepší volbou než odpoledne.

Přesto musím říct, že nejvíce mě v Římě zaujala jiná místa.

Pantheon. Dva tisíce let historie na konci uličky

Ze všech římských památek na mě nejsilněji zapůsobil Pantheon.

A nebylo to jen jeho historickým významem.

Byl to především způsob, jakým se přede mnou objevil.

Jdete si tak obyčejnou římskou uličkou, rozhlížíte se kolem sebe a najednou na jejím konci vykoukne něco monumentálního.

Obrovská stavba, která jako by do okolní zástavby ani nepatřila.

Mohutné sloupy, masivní průčelí a povrch, na kterém je historie skutečně vidět.

Pantheon na mě nepůsobil jako naleštěná turistická atrakce. Působil jako skutečný kus antického Říma, který se nějakým zázrakem dochoval až do současnosti.

A když si uvědomíte, že dnešní podobu získal přibližně před devatenácti sty lety, začne jeho velikost působit ještě neuvěřitelněji.

Právě takové okamžiky mám na cestování rád.

Když vás něco překvapí svou přítomností a nemusíte si složitě vysvětlovat, proč je to výjimečné.

Podobný pocit jsem měl při prvním pohledu na Národní památník Viktora Emanuela II.

Vydali jsme se ochutnat něco dobrého do podniku Saporizzo a během cesty se před námi otevřel pohled na tuhle obrovskou bílou stavbu.

Její rozměry a výrazná architektura působí opravdu impozantně.

A právě tyhle dva okamžiky mi z římských památek utkvěly v paměti nejvíc.

Carbonara, lasagne a moravské müsli

Pokud jde o italskou kuchyni, měl jsem poměrně jednoduchý plán.

Najít nejlepší carbonaru.

Upřímně, klidně bych byl schopný celý pobyt ochutnávat špagety carbonara v různých podnicích a porovnávat, kde je připravují nejlépe.

Jenže můj plán narazil na jeden drobný problém.

Ne všude je mají.

A tak jsem občas musel sáhnout po alternativě.

Lasagních.

Uznávám, že existují i horší životní komplikace.

Bohužel jsme neměli dost času ani prostoru na tak důkladný gastronomický průzkum, abych mohl s čistým svědomím prohlásit, že jsem našel nejlepší carbonaru v Římě.

To se nestalo.

Ale jednu věc jsem zjistil.

Ani v samotném Římě nejsou všechny carbonary stejné.

Někde vám nabídnou další porci sýra. Jinde je maso výrazně slanější. A někde ho opečou tak důkladně, že máte pocit, jako byste místo italské speciality jedli moravské müsli.

Tedy škvarky.

Přesně takovou zkušenost jsem měl v podniku Pastasciutta.

A aby nedošlo k nedorozumění, vůbec to nebylo špatné. Jen to bylo trochu jiné, než na co jsem zvyklý.

Mimochodem, tradiční římská carbonara se připravuje s guanciale, tedy sušenými vepřovými líčky. I proto se chuť a textura masa mohou lišit od verzí, které známe z českých restaurací.

Co mě ale během ochutnávání potěšilo, byly samotné těstoviny.

Všude, kde jsem je měl, byly připravené al dente.

Na skus.

Přesně tak, jak to mají Italové rádi.

A na jednoduchém jídle, které stojí na několika kvalitních surovinách, je to znát.

Někdy je lepší zpomalit

Naše cesta měla ještě jednu zvláštnost.

Jak už jsem zmínil, vyrazili jsme společně s maminkou mé přítelkyně. Kvůli jejímu kolenu jsme přizpůsobili tempo procházek tomu, co jí bylo pohodlné.

Někdo by to možná považoval za komplikaci.

Já jsem za to byl nakonec rád.

Při cestování mám totiž často tendenci chodit, objevovat a přesouvat se dál. Vidět další místo, projít další ulici, stihnout ještě jednu zastávku.

Jenže když člověk pořád někam spěchá, snadno mu uteče spousta drobností.

Tentokrát jsme museli trochu zpomalit.

A díky tomu jsem měl více času rozhlížet se kolem sebe.

Všímat si detailů na budovách, pozorovat život v ulicích nebo se prostě na chvíli zastavit a podívat se, co se kolem mě děje.

Nemuseli jsme pořád někam běžet.

A právě v tom bylo něco příjemného.

Možná toho za den projdete méně. Ale z toho, co projdete, si nakonec odnesete víc.

Tohle je jedna z věcí, které bych si z celé dovolené rád přenesl i do dalších cest.

Změna plánu. Půjčujeme auto

Po druhém dni v Římě jsme se rozhodli, že nám městského ruchu stačilo.

Viděli jsme památky, které jsme chtěli vidět, ochutnali něco z místní kuchyně a získali vlastní představu o tom, jak Řím působí.

A protože nám zbývaly ještě tři dny, rozhodli jsme se je využít jinak.

Půjčíme si auto.

Zamířili jsme na letiště, vyzvedli vůz a začali objevovat okolí Říma.

Bez pevného seznamu míst, která musíme za každou cenu navštívit.

Právě tahle spontánní změna se nakonec ukázala jako nejlepší rozhodnutí celé dovolené.

Italské silnice aneb Mario Kart naživo

Ještě než se dostanu k jednotlivým místům, musím zmínit jednu věc.

Italskou dopravu.

Protože ta je kapitola sama pro sebe.

Italové jsou totiž tak trochu závodníci.

Alespoň za volantem.

Sledujete auta před sebou, jak neustále mění pruhy, proplétají se provozem a využívají každou volnou mezeru.

Chvílemi máte pocit, že jste se omylem ocitli v Mario Kartu.

A potom jsou tu všudypřítomné skútry a motorky.

Ty se objevují doslova odnikud.

Ještě před chvílí jste měli vedle auta volno a najednou kolem vás projede někdo, kdo si zřejmě myslí, že je Valentino Rossi.

Člověk musí být neustále ve střehu.

Sledovat zrcátka, kontrolovat okolí a počítat s tím, že se někdo objeví i tam, kde byste ho úplně nečekali.

Po nějaké době ale zjistíte, že místní provoz má vlastní rytmus.

A pokud se chcete někam dostat, musíte ho pochopit a trochu se mu přizpůsobit. Samozřejmě ne za cenu zbytečného riskování.

A troubení?

Z toho si příliš nedělejte.

Zatímco u nás ho často vnímáme jako projev naštvání, v Itálii mi občas připadalo spíš jako běžný způsob komunikace.

Něco ve smyslu:

„Hele, právě tě předjíždím!“

Zkrátka jiná země, jiný styl řízení.

A přestože jsem si na něj postupně zvykl, pozornost bych za volantem rozhodně nepodceňoval.

Tivoli. Zahrady, které vznikly z velkých ambicí

Naší první zastávkou mimo Řím bylo Tivoli.

Konkrétně Villa d’Este a její slavné renesanční zahrady.

Tohle místo jsme před odletem vůbec neměli v plánu navštívit.

O to zajímavější bylo zjištění, co se za jeho vznikem skrývá.

Vilu nechal v 16. století vybudovat kardinál Ippolito II. d’Este, který měl původně mnohem vyšší ambice.

Chtěl se stát papežem.

Když ve volbě neuspěl a později získal správu Tivoli, rozhodl se vytvořit velkolepé sídlo, které by svou nádherou konkurovalo významným rezidencím své doby.

Na podobě zahrad se zásadně podílel renesanční architekt Pirro Ligorio.

A rozhodně se nedržel při zemi.

Už při příchodu mě překvapila velikost celého komplexu.

Rozlehlé zahrady, množství fontán, vodní kaskády, jezírka a důmyslně řešené terasy.

Jenže to, co mě fascinovalo nejvíc, nebyla samotná krása.

Byla to technická stránka celého díla.

Představte si, že před téměř pěti sty lety dokázali vytvořit rozsáhlý systém fontán, který fungoval díky přirozenému spádu vody.

Bez elektrických čerpadel a moderních technologií.

Voda přiváděná do zahrad využívala výškové rozdíly a promyšlený systém rozvodů, aby mohla proudit jednotlivými fontánami a kaskádami.

Když si člověk uvědomí, kdy to všechno vzniklo, začne se na tyhle zahrady dívat trochu jinak.

A právě taková místa mě baví.

Nejen krásná na pohled, ale také zajímavá tím, jak byla navržena a proč vůbec vznikla.

Oproti Římu tu navíc panovala mnohem příjemnější atmosféra.

Turisté samozřejmě nechyběli, především menší skupinky návštěvníků, ale v rozlehlém areálu se přirozeně rozprostřeli.

Nemuseli jsme se nikde tlačit.

Mohli jsme se procházet vlastním tempem, zastavovat u fontán a v klidu si prohlížet jednotlivé části zahrad.

Villa d’Este rozhodně stála za návštěvu.

Přesto musím říct, že největší překvapení celé dovolené na mě čekalo až u moře.

Sperlonga. Kousek Řecka v Itálii

Kdybych měl z celé dovolené vybrat jedno místo, které mě oslovilo nejvíc, byla by to pravděpodobně Sperlonga.

Malé přímořské městečko s bílými domy, modrými okenicemi a úzkými uličkami.

Už na první pohled mi připomnělo moje oblíbené Řecko.

Právě kombinace světlých fasád, modrých detailů a středomořské atmosféry ve mně vyvolala pocit, který mám s řeckými městečky spojený.

Jenže to, co mě na Sperlonze nadchlo nejvíc, nebyla samotná architektura.

Byl to klid.

Po dvou dnech v Římě, kde se člověk téměř neustále proplétal mezi turisty, působila Sperlonga jako úplně jiný svět.

Měl jsem dokonce pocit, že jsme tam snad jediní návštěvníci.

V uličkách se pohybovali především místní lidé a nikde nebyly skupinky turistů, které by se tlačily před každým zajímavým domem.

Mohli jsme se jen tak procházet.

Zabočit do úzké uličky, podívat se za další roh a objevovat místa, která nás zaujala.

A také fotografovat.

Bez čekání, až nám někdo zmizí ze záběru.

Bez toho, abychom museli hledat úhel, ve kterém nebude stát dalších deset lidí.

Zkrátka jsme si mohli město užít tak, jak mám rád.

Vlastním tempem.

Bez davů a bez pocitu, že musíme rychle pořídit fotografii, protože za námi čeká další skupina.

Možná jsme měli štěstí na období mimo hlavní sezonu. A možná by Sperlonga uprostřed léta působila úplně jinak.

Ale přesně takovou jsem ji zažil já.

A právě proto mi utkvěla v paměti.

Nemusela nabídnout největší památku ani nejslavnější náměstí.

Stačilo, že měla atmosféru, ve které mi bylo dobře.

Terracina. Příjemná zastávka cestou

Během putování podél pobřeží jsme se zastavili také v Terracině.

Byla to příjemná zastávka na cestě směrem ke Gaetě, ale během krátké návštěvy mě město ničím zásadním neoslovilo.

Neříkám, že nemá co nabídnout.

Jen jsme tam nestrávili dost času, abych si k němu vytvořil nějaký silnější vztah.

Bylo fajn se zastavit, trochu se porozhlédnout a pokračovat dál.

Ne každé místo totiž musí být nezapomenutelné.

A ne každou zastávku musí člověk automaticky doporučovat jen proto, že ji navštívil.

Gaeta. Prázdná pláž a puklina ve skále

Další zastávkou byla Gaeta.

Město, které nabídlo zase trochu jiný zážitek.

Jedním z příjemných míst byla kavárna Caffè del Professore, odkud se otevírá hezký výhled na pobřeží.

Široká písečná pláž, moře s pozvolným vstupem a dlouhý pás pobřeží, který musí během letní sezony vypadat úplně jinak.

My jsme ho ale zažili mimo hlavní turistickou sezonu.

Bez řad lehátek a tisíců malých mravenečků, kteří se sluní a koupou.

A musím říct, že právě takhle se mi podobná místa líbí.

Když můžete pozorovat moře, aniž by vám výhled zaplňovaly slunečníky a davy lidí.

Gaeta ale nabízí ještě jedno zajímavé místo.

Montagna Spaccata a Grotta del Turco.

Mohutnou puklinu ve skalním masivu, která se stala také poutním místem.

Pohled na moře skrze úzký prostor mezi vysokými skalními stěnami je opravdu působivý.

Člověk se dívá dolů mezi skály a na jejich konci vidí mořskou hladinu.

Škoda jen, že jsme během naší návštěvy nemohli sestoupit až dolů.

Spodní část přístupové cesty byla uzavřená. Podle informací, které jsme na místě získali, se počítalo s její rekonstrukcí, ale bez konkrétního termínu znovuotevření.

I tak návštěva stála za to.

Je to jeden z těch přírodních útvarů, které nepotřebují žádnou složitou prezentaci.

Stačí se podívat.

Jiná Itálie začíná za Římem

Během těch několika dní jsem si všiml ještě jedné věci.

Lidé v Římě na mě nepůsobili tak vřele a usměvavě jako ti, které jsme potkávali v menších městech za jeho hranicemi.

Nechci z krátké návštěvy vyvozovat závěry o obyvatelích celého města.

Ale ten rozdíl jsem vnímal.

A vlastně jsme se nemuseli vzdálit nijak daleko.

Možná je to přirozené.

Řím je hlavní město, administrativní centrum země a místo, kde se každodenní život místních prolíná s obrovským množstvím návštěvníků.

Zatímco my přijíždíme obdivovat památky a užívat si dovolenou, někdo jiný se mezi těmi samými davy potřebuje dostat do práce.

Dokážu si představit, že po letech nemusí být neustálý proud turistů pro místní obyvatele zrovna příjemný.

V menších městech na mě atmosféra působila uvolněněji.

Lidé byli podle mé zkušenosti vřelejší a celkově jsem měl pocit, že se tam život odehrává trochu jiným tempem.

A právě takovou Itálii jsem si užíval mnohem víc.

Kdybych měl cestu naplánovat znovu

Kdyby se mě dnes někdo zeptal, jestli bych doporučil podobnou pětidenní cestu do Říma a okolí, odpověděl bych ano.

Ale s jednou zásadní změnou.

Římu bych věnoval jediný den.

Vybral bych si několik památek, které opravdu chci vidět, přivstal si kvůli místům s největšími davy a zbytek času bych strávil objevováním okolí.

Půjčil bych si auto a klidně vyrazil ještě dál.

Možná bych se ani nevracel každý večer do stejného ubytování.

Raději bych pokračoval podél pobřeží, zastavil se v menších městech a někde cestou přespal.

Bez nutnosti každý den absolvovat zpáteční cestu.

Ne proto, že by Řím nestál za návštěvu.

Jen jsem zjistil, že mě mnohem více oslovují místa, kde nemusím soupeřit se stovkami turistů o trochu prostoru.

Místa, kde se můžu jen tak procházet, rozhlížet se kolem sebe a nikam nespěchat.

A právě to je možná největší poznání, které jsem si z téhle dovolené odnesl.

Ne vždy je potřeba vidět co nejvíc.

Někdy je lepší vidět méně, ale pořádně.

Naše pomalejší tempo, které jsme přizpůsobili mamince mé přítelkyně, mi to připomnělo víc, než bych před cestou čekal.

A kdybych měl z celé dovolené vybrat jediné místo, kam bych se rád vrátil?

Byla by to Sperlonga.

Bílé domy, modré okenice, moře a klidné uličky, které mi připomněly moje oblíbené Řecko.

Přitom jsme ji před odletem vůbec neměli v plánu.

A možná právě to mám na našem způsobu cestování nejraději. Nikdy předem úplně nevíme, co nás nakonec zaujme nejvíc.